MLÝN DŘEVÍČEK

.......zde stojí už téměř 90 let. Jeho předchůdce, v podobě větší roubené chalupy, zde, dle odborného posudku z dobových fotografií, stál dokonce celých 200 let. Tento starý a značně zchátralý objekt koupil v roce 1917 mladý, čerstvě vyučený a po vlastním podnikání toužící mlynář Ladislav Baudyš, a v roce 1919, těsně po 1. světové válce, se rozhodl, že si postaví mlýn nový. Tak tehdy došlo k jeho  první větší přestavbě. Místo bývalé dřevěné patrové mlýnice staví mlynář Baudyš budovu zděnou, již třípatrovou a současně ji zařizuje potřebnými mlýnskými stroji.  Vše stihl ve velmi krátké době. Na jaře 1919 se začalo bourat, a po kolaudaci, provedené už 1. listopadu, bylo základní zařízení mlýna uvedeno do provozu. Po našetření dalších peněz byla v roce 1922 dostavěna obytná část.Dle požadavků doby, a především aby obstál v konkurenci, byl mlýn postupně vybavován novou technologií.  To se dělo během 20. a 30. let minulého století. Další větší zásah do konstrukce mlýna, který už vedl k získání jeho současné podoby, nastal v roce 1932, kdy dosavadní vodní kolo nahradila Francisova turbína o výkonu 11 koňských sil. Pro případ nedostatku vody si mlynář pořídil i pomocný elektromotor o přibližně stejném výkonu.

Mlýn spolehlivě sloužil ke spokojenosti jeho majitele až do začátku druhé světové války. Poté, co byl Horní Dřevíč zabrán do Sudet a sousední Velký Dřevíč zůstal český, nastaly mlynáři problémy.  Nedaleko Baudyšova mlýna (ve vzdálenosti cca 2,5 km) stál mlýn ryze německý a český mlynář se navíc, i přes sílící nátlak, nehodlal dodatečně přihlásit k německé národnosti.

Místní sedláci – většinou Němci – ať už z přesvědčení nebo ze strachu, co tomu řeknou ti druzí, k němu přestávali k semletí svého obilí chodit. A přes hranice z české strany nikoho nepouštěli. Ladislav Baudyš měl všechny známé a příbuzné na české straně a občas jim semlel to, co si přinesli na zádech oklikou přes les. To ale neušlo „všímavým“ místním, a tak při nenadálé razii gestapa byl dne 20. září 1941 mlynář zatčen. Mlýn byl zapečetěn, zásoby odvezeny, a mlynář po rychlém soudu eskortován do věznice. Nejdelší čas strávil v německém Ebrachu. Ze zajetí jej 14. dubna roku 1945 osvobozuje americká armáda. Přestože mlýnské zařízení utrpělo za dobu nečinnosti značnou újmu na svém technickém stavu, podařilo se brzy po válce mlýn znovu zprovoznit. Avšak rok 1948 a následné události na sebe nenechaly dlouho čekat. Mlýn se zastavil v krátké době podruhé, tentokrát ovšem na čas mnohem delší. Pro údajné zločiny proti socialismu – a zřejmě také kvůli mlynářovu osvobození Američany – byl mlýn dokonce zestátněn. Tehdejší představitelé moci projevili úpornou snahu veškeré zařízení zničit a sešrotovat. To se naštěstí, i díky značnému úsilí mlynářovy neteře, nepodařilo. Jelikož ani po změně v roce 1989 nedošlo na objektu k žádným úpravám, zůstal mlýn zachován v podobě z roku 1941, kdy došlo k jeho první nucené odstávce. Původní zařízení proto sestává především ze dřeva, železa, kůže a tkaniny.

Mlýn Dřevíček si právem zasluhuje zvláštní pozornost, a to nejen pro úctu k pohnuté životní pouti jeho tvůrce a hospodáře v osobě Ladislava Baudyše, ale i z hlediska architektonického a technického. Nynější provozovatelé se obrátili na odborného znalce v tomto speciálním odvětví pana PhDr. Radima Urbánka se žádostí o provedení archivního průzkumu.

Z jeho obsáhlé práce citujeme  závěrečnou pasáž:

„Každý malý vesnický mlýn má nějaké specifikum a zároveň se mnoho detaily liší od mlýnů ostatních. Výjimkou v tomto směru není ani mlýn čp. 3 v Horním Dřevíči.....

Závěrem je třeba dodat: Objekt mlýna vykazuje tak vysoké hodnoty, že je v jeho případě možné podat oprávněně a odůvodnitelně návrh na prohlášení za kulturní památku.“

Tolik citace z práce PhDr. Radima Urbánka, spoluautora krásné knihy Dílo mlynářů a sekerníků v Čechách II.

Při prohlídce uvidíte řadu řemenů, které přes malé i velké řemenice roztáčejí větráky taráru, soukolí loupačky, mlecí válce, šnek míchačky, excentr vysévače a další zařízení. Při ukázce volnoběžného provozu budete neustále upozorňováni, abyste byli opatrní a příliš se nepřibližovali k běžícímu zařízení, neboť leckterý mlynář byl zraněními na rukou doživotně poznamenán.  Právě zranění společně s nemocemi z povolání – zaprášením plic nebo hluchotou – dokazují, že práce mlynáře i přes jeho dávné historické výhody (nepodléhali tolik vrchnosti) byla prací těžkou a nebezpečnou.

Děti i dospělí si vyslechnou jak to v mlýně chodí.

Mlýn mě na první pohled okouzlil. Klid, pohoda, velmi milá mlynářka a příjemný mlynář, poutavé vyprávění i ukázky.... návštěvu mohu jen doporučit, protože se vrátíte do minulosti a nebude se vám chtít vrátit. Zážitkem je i ukázka pece, kde dodnes pečou z cca 80kg těsta chleba. 2X týdně. Práce je to velmi namáhavá, ale ta vůně je tam cítit i když už chleba zmizí. Šumění stromů, bublání potoka, přítomnost černého čápa – zkrátka tohle místo mě nadchlo. Jako u všech malých historických objěktů "rodinného typu" je i tady cítit na každém kroku péče a láska s jakou je mlýn opečováván. Ale co jsem opravdu záviděla byla rajčata paní mlynářky. Rostou jí tam úúúúžasně.