Jack Rozparovač

Hudba : Vašo Patejdl

Hrají : 8.3.2010 - 169 představení - Obnovená premiéra

Jack Rozparovač - Henrich Šiška

Ďábel - Zdeněk Podhůrský

Glorie - Leona Machálková

Polly - Jana Vaculíková

Robert Anderson - Roman Vojtek

John Monroe - Josef Laufer

Flašinetář- Richard Tesařík

Mary Anne - Kateřina Nováková

Annie - Jana Fabiánová

Kathrin - Veronika Veselá

Elizabeth-Hana Zagorová

pasák - Hynek Svrček

policajt - Jan Urban

konstábl - Juraj Bernáth

kolportér - Josef Vágner

Jane - Natálie Topinková

Viktorie - Jana Sochůrková

baba - Renata Podlipská

tanečník - Václav Muška

Návrat Jacka Rozparovače na místo činu

Přiznám bez mučení, že jsem šla na obnovenou premiéru 8.března do divadla Kalich rozpačitě. A rozpaky mě neopustily ani po shlédnutí představení. Nebyla jsem poznamenána prvním uvedením tohoto díla a tak jsem se mohla neovlivněna čímkoliv včetně minulosti usadit v hledišti s nestranným pohledem diváka.

Po té co muzikál shlédl světlo světa v únoru 2007, vrátil se přes jihokorejský Soul zpět do Prahy. Příběh o odvěkém boji dobra a zla - zde zastoupeném studentem medicíny Jackem na straně zla a policejním vyšetřovatelem Robertem Andersonem a jeho láskou Glorii na straně druhé, rozehrává téma ´nepochopeného´ sadisty, který se vysměje bohu a obrátí se o pomoc k ďáblu. Autor se snaží příběh zjemnit věrnou a obětavou láskou sestry první Jackovi oběti (Polly) křehké Glorie.

Příběh jako takový je bezesporu zajímavým námětem, stejně jako zdařilý přechod ze současnosti do 19.století. Maximální využiti prostoru Šimonem Cabanem, který vměstnal na malou scénu tak říkajíc periferii Londýna mě určitě zaujal. Nevím, zda jsou tak nadšení protagonisté, co se na malém prostoru musí směstnat a vyhýbat se (někdy jen o milimetry) dekoracím. Zmenšený prostor nedá moc prostoru ani pro taneční čísla. Přesto lze choreografii ocenit při písni "Londýn". Mary Anne - Kateřina Nováková, Annie - Jana Fabiánová, Kathrin - Veronika Veselá, kolportér - Josef Vágner, Jane - Natálie Topinková, Viktorie - Jana Sochůrková rozhodně předvádí dobrý výkon. A to nejen pěvecký, ale i taneční. Drobné nedostatky doplní herectvím. Z žen mě tam asi nejvíce z této Company oslovila Polly v podání Jany Vaculíkové. Její zpověď kurtizány ´Proč se prodávám´ nepostrádá lítost, vztek, i dravost s jakou musí na ulici žít, aby přežila. V pozadí mě upoutal - možná opomenutý Václav Muška, který není z nejdrobnějších mužů ansámblu. Nesporně je však velmi pružným tanečníkem. Stejně tak smutně v pozadí postava zůstává "baba" Renaty Podlipské. Nedá této vynikající madame Thénardier z Les Misérabels moc vyniknout. Díky tedy za tu možnost vidět jí i jindy v roli Elizabeth (rozhodně si nenechám ujít). Postava Elizabeth - při premiéře v podání paní Hany Zagorové - nutno uznat, že mě osobně v této roli paní Zagorová vysloveně ´sedla´. Vyprávění životního příběhu bláznivé kurtizány nepostrádalo v jejím provedení bolest a i mě starého cynika dokázala dojmout. Co mě trochu mrzelo, byl flašinetář Richard Tesařík. Přišlo mi trochu líto jeho nevyužitého hlasu i herectví.

Očekáván byl i vstup Leony Machálkové do příběhu. Zde se moje rozpaky trochu zvětšily. Při první sólové písni "Jen se ptám", jsem se já ptala, kde je úžasná Mercedes z Monte Crista. Nejsem možná hudební kritik, ale i mé necvičené ucho zaplakalo. O to víc jsem byla potěšena, když se paní Machálková ´vrátila´ s Romanem Vojtkem v duetu "Už lásku znám". A poslední písně už byly opět v podání oné Leony Machálkové, jak jsme jí kdysi znali. Píseň připsaná specielně pro paní Machálkovou "Láska má žije dál" už nenechala nikoho na pochybách, že se Leona Machálková ´vrátila´.

Rozhodně trio Roman Vojtek, Henrich Šiška, a Zdeněk Podhůrský jako ďábel byli tahouny a skvosty premiéry. U posledně jmenovaného jsem byla opravdu velmi mile překvapena. Ďábelskost jeho provedení svůdce Jacka byla pozoruhodná. Překvapil mě i svým zpěvem. Henrich Jack Šiška byl ve své roli také pro mne překvapením. Hlavně po herecké stránce. Chvíli bezbranné děcko, chvíli nepřemožitelné monstrum střídal s lehkostí která mne nadchla. U pana Vojtka se snad ani nemá cenu zastavovat. Není snad nic, co by se o jeho výkonu ještě dalo napsat, aniž bych se neopakovala. Nejsem žádnou skalní fanynkou pana Vojtka, ale zcela čestně musím přiznat, že nálepka hvězdy muzikálu mu právem náleží.

Technické drobné nedostatky jako byl výpadek zvukařského pultu - což s kamennou tváří přišel oznámit Roman Vojtek po té, co se chvíli potila jedna z kurtizán na scéně sama, netuše co se děje. A tak přerušení na několik desítek minut využili mnozí diváci k občerstvení skleničkou vínka, k čemuž nás koneckonců navedl pan Vojtek. Jiní se zdravili s přáteli a známými. Další domlouvali obchody. Nikdo ale nebyl rozčilen. Spíše všechny situace pobavila.

Kdybych měla nějak hodnotit celkově představení...

Moje muzikály

Divadlo je něco, co mě provázelo celé dětství. Tatínek v divadle pracoval jako zvukař a tak zákulisní život pro mne nebyl něčím neznámým. K divadlu jsem zkrátka tíhla odmala. Když jsem povyrostla zamilovala jsem si obzvláště jedno odvětví divadelní tvorby a to je muzikál a opereta.

Mým prvním "srdečním" muzikálem byl West side Story Leonarda Bernsteina. Árie Tonyho a Marii mě už v raném věku chytaly za srdce. A to nejen díky filmovému, velmi povedenému ztvárnění, ale i díky dokumentu a CD, kde role Marie a Tonyho ztvárnila Kiri Te Kanawa a Jose Carreras. V devadesátých letech jsem shlédla zpracování HDK se skupinou UNO. Byla jsem tehdy překvapena, protože se mě osobně se zdálo velmi povedené. Naposledy jsem shlédla nové zpracování v HDK, kde hlavní roli Tonyho rozezvučel struny mého srdce David Uličník a Anna Klamo. Jejichž duety - ač musely dohánět k šílenství zvukaře mě natolik zasahovali, že se přiznám, že mi ještě dlouho zněly v uších a mysli.

Posledním muzikálem, který by se dal zařadit mezi moje "životní" je muzikál Les Misérables-Bídnici, nastudované Pražskou Goja Music Hall. Nejen pro nádhernou hudbu Claud-Michel Schönbergra, ale protože mě uvedl do světa divadla, jeho zákulisí a přivedl mi do cesty spoustu přátel. A poznala jsem tam i skvělého tenoristu Davida Uličníka. Paradoxně to byl právě tento "poslední" muzikál, který mě nejvíce oslovil. Stihla jsem ho za rok a půl navštívit 15 a kdyby to šlo... asi bych tam byla i vícekrát.

Operety a muzikály v Karlínském divadle – jako: Někdo to rád horké, My Fair Lady, Někdo to rád horké, Polská krev,Zasněžená romance...a další a další uchvacovali mou duši až do dospělosti. Nebylo výjimkou, že jsem s bratrem byla v divadle na "našem" druhém balkoně každý týden.

V devadesátých letech a na začátku 21století se v zvláště v České republice přímo roztrhl pytel s novými muzikály. Já jsem nejraději zpočátku chodila do Hudebního divadla Karlín. Můj nejmilejší muzikál té doby "Za zvuků hudby" s Míšou Dolinovou a Petrem Štěpánkem. Nevím, zda se mi víc líbilo zpracován ní HDK nebo filmový přepis z roku 1965 s Julii Andrewsovou a Christopherem Plummerem v hlavních rolích. Oboje se dokázalo dostat divákům pod kůži.

Hallo Dollya Zpívání v dešti se ctí konkurovali americkým velkozpracováním. Zvláště Thálií oceněná Jitka Molavcová mě velmi překvapila, protože role byla pro ní jak šitá na míru. Stejně tak mě překvapila paní Ivana Chýlková, která nejen excelovala v záporné roli LinyLamontové ale překvapila mě i svým hlasem.

Další muzikály, jako Drákula, Monte Cristo, nebo Kleopatra, Cats.... Byli velmi podařené. Například "Montíka" jsem viděla 7x.Mimochodem právě tam jsem poprvé zaregistrovala Tomáše Bartůňka, bas, který nelze než milovat.

Nemohu opomenout ještě muzikál Jekyll a Hyde a operetu Čardášová princezna. Na prvně jmenovaný jsem se dostala až na derniéru. Ale stálo to za to. Nejen proto, že tam hrál i můj oblíbený bas Tom Bartůněk, ale protože je to dle mého názoru opravdu životní role pana Mariana Vojtka. Geniální hudba umocněna hlasem Mariana.

22. 06. 2008 POLSKÁ KREV – ÚSTÍ NAD LABEM

Opereta o třech jednáních na text Leo Steina. Příběh statkáře Zaremby a především jeho hrdé dcery Heleny, hraběte Boleslawa Baraňského a dalších postav se spletitou milostnou zápletkou končící dožínkami a svatbou. Hudba plná síly, kontrastu, něžného citu i burácivého rozjaření spolu s nezkrotným polským temperamentem, rytmy plnými života, radosti a bodrého humoru – to jsou hlavní atributy světově proslulé Nedbalovy operety v režii Miro Grisy

• libreto:Leo Steinpřeklad:Zdeněk Knittlrežie:Miro Grisadirigent:Tvrtko Karlovičchoreografie:Jan Liškavýtvarník scény:Zita Miklošovávýtvarník kostýmů:Zita Miklošovásbormistr:Pavel Baxakorepetice:Luděk Trsek, Irina Lorentsinspice:Zdeněk Kozlíknápověda:Zlata Koníčková
  Úprava textů: Miro Grisa

• OSOBY A OBSAZENÍ:Jan Zaremba: Tomáš BartůněkHelena: Klára NovotnáBoleslaw Baraňski: Jaroslav KovacsBronio v. Popiel: Milan VlčekWanda: Eva BoháčkováJadwiga Pavlova: Miroslava KalašováMirski: Petr MatuszekGorski: Jaromír BřezinaWolenski: Radek KrejčíSenowicz: Karel KalašPani Drygalska: Alena DaškováKomtesa Napolska: Hana KoubováWlastek: Tomáš Oldřich

  Na plese ve Varšavě se scházejí polští aristokraté. Mladý šlechtic Bronio Popiel netrpělivě čeká na svou novou lásku, primabalerínu Wandu Kvasinskou. Přichází jeho přítel, hrabě Boleslaw Baranski, který místo toho, aby se věnoval svým statkům, tráví čas ve varšavských salónech. To se odráží i na jeho finanční situaci – ukazuje se totiž, že je zcela na dně a zachránit ho může jediné – výhodný sňatek. A takový se mu nabízí. Jeho kmotr, statkář Zaremba, slibuje velké jmění, pokud se ožení s jeho dcerou Helenou. Bolo však na takový obchod přistoupit nechce a na Helenu, která také na ples přijíždí, se odmítá i podívat. Velkou pozornost zato věnuje Wandě, kterou úspěšně přebral Popielovi.
  Helena, která je uražena Bolovým chováním, se rozhodne pomstít. Když se dozví, že Popiel slíbil Bolovi půjčit svoji hospodyni, která má pomoci zachránit statky, přesvědčí ho, aby za ni vydával právě ji. Její plán je jednoduchý – ukázat Bolovi své přednosti a hrdě odejít. Příběh pokračuje na statku Bola a dopadne tak, jak se dá očekávat. Svatbou Heleny a Bola.

  Nebyl to však příběh, ani krásná hudba, co mě a mojí přítelkyni do Ústeckého divadla přivedlo. Já z Prahy a Lucia dokonce vážila cestu z Bratislavy. A to vše proto, abychom viděly v roli otce Zaremby pana Tomáše Bartůňka. Ta cesta za to stála. Tak rozdováděného otce Zarembu jsem snad ještě neviděla. Tomáš má úžasný dar okouzlit ještě než otevře pusu. Hraje očima, a celým tělem, grimasy jež hází na publikum, ale i na svoje kolegy mnoho z náš jistě zná.

  Již vstup na scénu vypovídal o tom, že je ve "své" roli a hodlá si ji užít. Již nástup, kdy žertoval s kolegou, který mu měl pouze odejmout plášť a dostat spropitné. Pochopitelně nic nedostal. Ale Tomáš byl ve svém živlu. Zpěv nemá myslím cenu hodnotit. Všichni ho známe a byl .... Zkrátka dokonalý. Chtěla bych spíše vylíčit dojem, který ve mně nejen představení udělalo. Operetu Polská krev mám velmi ráda. Vždy když mám něco ráda, tak se bojím zpracování. Ale divadlo v Ústí nad Labem mě mile překvapilo. I když... je pravda, že jediná hvězda, kterou tak mohu bez rozpaků nazvat byl opravdu pouze Tomáš. Představitel Bola neuměl texty a my slyšeli jasněji paní nápovědku než jeho. O to víc jsme se ale mohly těšit na vstupy otce Zaremby. Sledovat z první řady grimasy – to je zážitek k nezaplacení.

  Když jsem se o přestávce bavila se šatnářkami a uvaděčkami, na Tomáše Bartůňka pěly jen ódu. Vzhledem k tomu, že některé nástupy mají herci v Ústí z hlediště, mají možnost poznat některé "umělce" víc osobně. Tomáš je tam znám, jako zábavný, vstřícný a milý chlapík. Připočtěte jeho hlas a úspěch i u těchto zralých dam je zaručen.

  Takže ... mohu toto představení jen doporučit, pokud ho ještě někdy budou uvádět, ale pozor, nesmíte se splést. Jako Existuje jediný Javert, který je dokonalý, pak otec Zaremba by měl mít v titulcích vždy jméno Tomáš Bartůněk.

   

  POLSKÁ KREV 27.1.2010 HDK

   

  O předpremiéře Polské krve v Hudebním divadle Karlín jsem již psala. Konečně jsem se dostala i na "zaběhnuté" představení a mohla tak porovnat výkony, postup, zlepšení...... Musím říci, že jsem byla opravdu mile překvapena. Ba v jednom případě dokonce šokována. Ale o tom později.

Režie Tondy Procházky se nezapře. Představení má spád, vtip a nápady. O kvalitách Tomáše Bartůňka psát nebudu, protože to bych se stále opakovala. Modré oči a hlas jak zvon, hravost i důstojnost tohoto pána je prostě neoddiskutovatelná. Ač "bas" není můj oblíbený odstín hlasu, Tomášovu zkrátka neodolám. Stejně tak nikdy nebudu pochybovat o nádherné pravé "selce" Lianě Sass. Žena "krev a mlíko" s komediálním talentem i nádherným hlasem jistě ještě ukáže co umí.

Bardi české operety Pavla Břínková a Jan Ježek nemohli zklamat. Všechna čest oběma. Rozhodně se od nich má mladá generace ještě co učit.

Překvapením byl tento středeční večer pan Marian Vojtko a někdejší hvězda TV Nova a TV Prima Martina Kociánová. Začnu dámou. Martina Kociánová jako Wanda opravdu exceluje. Když jsem jí vídala na TV obrazovce neměla jsem tušení jaký úžasný hlas tato mladá dáma skrývá. To, a okouzlující šarm vtisklo Wandě - primabaleríně z Moskvy opravdu kvalitní "tvář" postavy.

Tím druhým překvapením byl pro mne osobně Marian Vojtko - hvězda divadla Hybernie a Brodwaye. Po jeho vystoupení po boku Budapešťských umělců jeho hrabě Bolo Baraňski mile překvapil. Tenor pana Vojtka je úchvatný a když ho opravdu použije pak musí zjihnout každé oko a to nejen jeho skalních fanynek. Nicméně zde předvedl i taneční kreace...velmi vzdálené mému prvnímu zážitku s tímto umělcem a jeho (ne)tanečními kroky v Čardášové princezně. Vždy ocením pokud na sobě interpret zapracuje. V případě pana Vojtka to vypadalo, že poctivě bral hodiny tance. Nepřehlédnutelný byl i jeho humor a celkové....uvolnění. Rozhodně to bylo cítit v každém pohybu, grimase a tónu. Takže musím říci, že po zklamání v porovnání s maďarskými umělci jsem byla opravdu nadšena. Nevím, zda se čeští umělci dokáží poučit, když vidí nějaký zářivý příklad, který je hodný úcty, ale chtěla bych věřit, že se tak u pana Mariana stalo.

Polská krev (HDK 11.9.2009)

Hudba: Oskar Nedbal
Libreto: Leo Stein
Divadelní úprava a texty k písním:Adam Novák

Opereta se vrátila do svého domova

Na námět Puškinovy povídky "Slečna selka" napsal Leo Stein libreto, na které Oskar Nedbal zkomponoval hudbu. Polská krev prošla od své veleúspěšné premiéry v roce 1913 ve Vídni celou řadou úprav.
Musím říci, že jsem se dlouho na nic tak netěšila, jako na návrat Paní Operety do Hudebního divadla Karlín. Karlínské divadlo, které byl domovem tohoto žánru dlouhá léta a kde jsem většinu klasických operet shlédla vzalo konečně na milost klasické dílo Oskara Nedbala. Propagace nešetřila náklady a obsazení se věnovala velká pozornost. Musím říci, že nic mě nepotěšilo tolik, jako obsazení Tomáše Bartůňka do role Otce Zaremby. Slyšet po dlouhé době zase Tomův operní bas v prostředí jeho kvalit hodném...to jsem Tomovi moc přála. A vlastně sobecky i sobě. Nutno říci, že změna image byla hodně šťastná a moc mu to v krátkých vlasech a bez plnovousu slušelo. Co bylo ale ještě důležitější, ... stále mu to nádherně zpívá.

Nu, když tedy pominu modré oči Toma, přestavení bylo....zkrátka nádherné.

Kostými (rozhodně nebyly odfláknuté), ale jako by se vrátila nádhera starého dobrého Karlínského divadla. Můžete mě pokládat za staromilce, ale chybělo mi to. Použití točny bylo velmi šťastné. Oživilo to taneční scény i "hluchá chodící" místa. Kulisy nebyly také ošizeny, ale propracovány a úplnost scény jen podtrhovaly. Všechno to, co se dalo pojmout očima zkrátka muselo okouzlit.

Režie a režijní nápady nezapřely svého tvůrce, plzeňského Moliéra, Antonína Procházku. Ať už to byla velmi povedená scéna se srpem a kladivem, nebo kolečkovými bruslemi.

Ještě se snad zastavím u obsazení.

Otce Zarembu rozhodně nemusím komentovat. Kdo rozhodně stojí za povšimnutí je paní Liana Sass. sólistka komorní opery ve Vídni, sopranistka s neuvěřitelným zlatem v hrdle. Temperamentní co by vesnické děvče ale přitom neztrácí nádhernou ženskost a půvab.

Karlínské divadlo obsadilo i prověřené "pardy" svého divadla paní Pavlu Břínkovou a Romana Škodu (alternace Jan Ježek). A rozhodně neprohloupilo. Další zajímavou tváří, nebo spíše zajímavým hlasem je Martin Slavík.

Balet, stejně jako sólisté podávali nádherné výkony. A já jim děkuji za krásný zážitek, který rozhodně nevymizí. Kéž by se jich do tohoto nádherného divadla vešlo víc.