Jdi na obsah Jdi na menu
 


Muzikál v ABC, In concerto, Jose Cura

Muzikál zavítal do ABC

Koncert „Muzikálové legendy – Muzikály Karla Svobody“ 2.9.2012 zahájil dlouhodobý projekt „Hudební legendy“. V tomto rozsáhlém projektu najde místo každý žánr. Od popu, swingu, dechovky, po trampské, folkové a jazzové koncerty. Dle mého osobního soudu byl první žánr zvolen velmi příhodně, neboť muzikál se těší stále větší oblibě. Musím podotknout, že v české zemi spíše upadající žánr. Muzikálů je mnoho, na všechna možná témata, ale ne vždy odpovídá úsilí na pódiu kvalitě díla (i naopak). Muzikálovou scénu samozřejmě hodně poškodil náhlý odchod hudebního mága Karla Svobody.

Koncert „odstartovala“ píseň „Jede král“ z neprávem opomíjeného raného počinu Karla Svobody „Noc na Karlštejně“. David Uličník zazpíval hned první hit tohoto muzikálu „Do věží“.

Poté se proměnil s Tomášem Traplem ve dva nezvaného královské hosty Kyperského krále Petra a Bavorského vévodu Štěpána. Ovíněné duo konstatovalo „Když mám tekutou révu….“. Bylo však vyrušeno panem Peškem – Tomáš Savka a jeho milou Alenou (Dasha), kteří se nemohli dohodnout kdo „Dumá či nedumá“.

Je úžasné vidět Tomáše Savku z počátku Bídníků a nyní. Je na něm znát výsledek píle, které si já osobně nesmírně vážím. O to víc mě mrzí, že lidé jako Tomáš Savka a Dasha jsou nedoceněni za své hlasové kvality. Kyperský král Petr a Vévoda Štěpán se poté přeli „Kdypak tetřevy hon s lovci prohrají“ - odpověď je jednoduchá: Když tokají.

Ale to už je vyrušil příchod Královny Elišky Pomořanské v podání Moniky Absolonové. Svěřila se v písni „Lásko má já stůňu“ se svými pochybami ve věrnost svého chotě Karla IV. Hlas Moniky Absolonové je často vyzdvihován a jistě si s ničím nezadal s verzí Heleny Vondráčkové z filmového zpracování Zdeňka Podskalského z roku 1973.

Z typicky českého prostředí se přesuneme do Francie v bouřlivém období od pádu císaře Napoleona a návratu Bourbonů na francouzský trůn v roce 1815 až do červencové revoluce v roce 1830. Muzikál Monte Cristo - jeho ústředním námětem je příběh Edmonda Dantèse, lodního důstojníka na obchodní loď Faraón. Kapitán Faraóna během plavby zemřel a Dantès mu slíbil, že navštíví ostrov Elba. Na ostrově se setkal s Napoleonem a dostal od něj dopis. Edmond Dantès měl před svatbou s dívkou Mercedes a měl se stát kapitánem na lodi Faraón. Stal se tak terčem závisti lodního účetního jménem Danglars. Ten se spojil s mladým Kataláncem Fernandem Mondegem, kterému se zase líbila Mercedes, a společně napsali udavačský dopis, ve kterém označili Dantèse za bonapartistu. Edmond byl v den svých zásnub zatčen a poté deportován do pevnosti If. Edmond Dantès strávil ve vězení bez soudu čtrnáct let. Ale jednou se k němu ze sousední vězeňské cely prokopal abbé Faria a Edmond v něm našel přítele a učitele. Pomohl mu odhalit zradu, které se na něm dopustili jeho proradní přátelé.. Než zemřel, svěřil Edmondovi tajemství o ztraceném pokladu kardinála Spady. Tak začíná příběh lásky, zrady a pomsty. Myslím, že nejen pro mne byl vrcholem večera duet pana Josefa Zímy a Mariana Vojtka. Hluboce smekám a skláním se před panem Zímou, který ve svém úctyhodném věku (80) nejen udýchal ale i naprosto profesionálně a nádherně zazpíval. Právě od dob Monte Crista si pana Zímu nespojuji jen s „dechovkou“ a vím, že má překrásný hlas (však také alternoval s panem Karlem Černochem a nijak si s ním nezadal). Ale i nyní po deseti letech ukázal, že rozhodně nepatří do starého železa. Emočně nabytý duet „Náš ostrov“ nenechal myslím nikoho v sále chladným.

Aplaus vypovídal o mnohém. „Proč nejsi tam kde já“ ptala se Monika Absolonová (jinak baronka d´Morcerf) Jistě potěšila příznivce paní Absolonové, ale …mě moc nenadchla. Po mnoha shlédnutí představení ve sjezdovém paláci mi chyběla jemnost a procítěnost hlasu Leony Machálkové, která se role ujala par excelans. Hlas paní Absolonové – ač kvalitní – v některých místech žel přehraný a „uřvaný“. „Pomsta“ Mariana Vojtka nemohla dopadnout špatně vzhledem k tomu, kolikrát jí Marian Vojtko v představení zpíval. Jeviště roztančili „Posledním tangem v Paříži“ nádherně úlisný Tomáš Trapl a Athina Langoská. Mojí nejmilejší píseň „Ó Monte Cristo“ Zuzany Ďurišové jsem nějak tentokrát nemohla přijít na chuť. Možná proto, že jsem hledala v Zuze stále tu křehkou něžnou otrokyni Haydeé s hlasem který mě v roce 2001 naprosto odzbrojil. Nyní mě rozhodně nijak nenadchla. I když Zuza samozřejmě disponuje dobrým hlasem.

Z Francie se opět přesouváme do české země, do doby Rudolfa II a staré Prahy. Muzikál Golem, poslední dílo Karla Svobody, vychází ze známé staré české pověsti o Golemovi, je do ní však zasazen příběh lásky Rebeky a Vojtěcha. Téměř Shakespearovskou zápletku Romea a Julie. Tentokrát nejde o rodinné klany ale o náboženský původ obou postav – Židovské dívky Rebeky a křesťanského mládence Vojty. Muzikál v žádném případě nedosahoval slávy Drákuly, ale našel jistě také své příznivce. Dušan Kollár představil kouzla kabaly Rudolfu II v písni „Tak tu je máš“. http://www.youtube.com/watch?v=4N_fZVcmBRQ Tomáš Savka se představil jako romantický Golem v „Golemově vyznání“. K Dušanu Kollárovi se připojila Athina Langoská v židovském nápěvu „Adonai“ a přešla plynule solovkou „Židovský mor“. U paní Athiny bych se ráda zastavila. Žel jsem jí nikdy nezaregistrovala (alespoň ne vědomě) ale tato dáma disponuje úžasným hlasem. http://www.youtube.com/watch?v=zTzFHzXq6wI Zvláště v tklivých hebrejských melodiích je naprosto úžasná. Celý blok bezpochyby zpestřil kouzelný saxofon Felixe Slováčka (69). I jemu patří můj obdiv. Plíce jak zvon i ve svém věku a obdivuhodný výkon.

A který muzikál nesmí chybět? Pochopitelně nejznámější a nejúspěšnější český muzikál Drákula z autorské dílny Karla Svobody, Zdeňka Borovce a Richarda Hese měl světovou premiéru 13. října 1995 v pražském Kongresovém centru (dříve Palác kultury) a téměř okamžitě byl nazván českým muzikálem století. Muzikál vznikl na námět Stokerova románu Drákula, jejž se však drží jen velmi volně. Muzikál se hrál velmi úspěšně mezi léty 1995 a 1998 a poté znovu od roku 2003. Od 5. února 2009 do 28. května2011 byl muzikál uváděn ve zcela novém nastudování v pražském divadle Hybernia. Režisérem původního i nového nastudování je Jozef Bednárik. Dracula se prosadil také na zahraničních scénách, vidět ho mohli například diváci v Německu, Koreji nebo Belgii. Z belgického uvedení (rok 2005) vyšla také CD a DVD nahrávka, ze které je patrné, že byl muzikál pro tamější uvedení značně přepracován. Děj se odehrává v patnáctém století, v devatenáctém století a v neurčité blízké budoucnosti. Milostný trojúhelník Hraběte Drákuly, Lorraine, Adriany (a Sandry).

Sólo na saxofon „Jsi můj pán“ opět brilantně předvedl fenomenální Felix Slováček.

„Sexi den co den“ je opravdu půvabná Zuza Ďurišová.

Šaškovu filosofickou píseň „Smrt“ nemohl snad nikdo lépe zazpívat než Tomáš Trapl. „Dokonáno“ Dracula – Marian Vojtko , Lorraine - Monika Absolonova a Steven – Tomáš Savka se střetávají a Steven se pokouší Draculu zabít. Když zjišťuje, že Dracula je nesmrtelný, obrací zbraň proti sobě. Vyděšená a zároveň ohromená Lorraine prosí Draculu, aby z ní učinil svou nymfu. Ač nerad, Dracula vyhoví. „Stevenův monolog“ Steven – David Uličník - je ve své kobce rozhořčen nad tím, Že on a jeho sestra se stali Draculovými vězni.

Uvědomuje si, že Dracula stojí za vraždami mladých dívek v okolí. „Lorraine v podzemí“ – Lorraine (Monika Absolonová) již chápe, že její oběť byla marná a Dracula navždy miluje Adrianu–Sandru. Lituje, že s Draculou spřáhla svůj život, ale nic už s tím nemůže nadělat. Vše končí „Snovým soudem“ do kterého se zapojí všichni. Draculovi se zjevují všechny jeho oběti a znovu mu připomínají jeho kruté činy. Dracula je zlomen, uznává svou vinu, a je mu odpuštěno. Dracula se usmíří s Lorraine a společně poprosí Sandru, aby do jejich kobky vpustila životadárné slunce. Vždy mě dostal text Zdeňka Borovce v této části, kdy šašek obhajuje svým způsobem Drákulovy činy: „Střílet židy ani děti nikdy´s nenařídil, ač jsi vraždil po staletí, byl jsi vlastně břídil !
Jinší machry znám !“ „Drákulova smrt“ se opravdu skvěle hodila jako závěr celého koncertního programu.

Opravdu chvályhodný projekt a pro mě super nastudování – snad jen s tou výtkou, že bych chtěla víc slyšet bezkonkurenční tenor Davida Uličníka. Ale jak někteří tvrdí jsem zaujatá. Je to možná pravda, ale David disponuje takovým hlasem, že ani umělci, kteří rádoby mají jistě dobré hlasy mě neokouzlí v mnoha rolích tak jako David. A jen zvuk jména a popularita ne vždy zajistí kvalitu písně – o člověku samotném ani nemluvě.

Také jsem si uvědomila kolik úžasných hlasů se skrývá za „neznámými“ jmény. Jako je Dasha, Dušan Kollár, Athina Langoská… a jiní. A v neposlední řadě jsem si uvědomila kouzlo a nenahraditelnost „staré gardy“ nonšalantních zpěváků s mnohdy nedoceněnými hlasy jako je pan Josef Zíma. Promiň Davide, ale pro mne právě pan Zíma byl zlatým hřebem večera. Ale hned pak David Uličník a paní Athina Langoská, kterou jsem pro sebe právě objevila :-D

IN CONCERTO – DAVID ULIČNÍK A JIŘÍ ŠKORPÍK

Po sérii koncertů Davida Uličníka v chrámu U Salvátora jsme čekali netrpělivě na jeho další počin. Po premiéře Evity v Plzni jsme se tedy těšili na ohlášený koncert Davida a jeho kolegy ze 4TETu – Jiřího Škorpíka „In Concerto“. Divadélko „V Rytířské“ vzbuzovalo představu rodinné atmosféry. A také to tak bylo. Přítomno bylo mnoho „povědomých “ tváří, které jsem vídali i v Salvátoru. Takže věrní skalní fanoušci. Nechyběla ani Davidova maminka, rodina pana Škorpíka, a paní profesorka Marta Boháčová – věrná strážkyně Davidova hlasu. Na koncertu byla znát uvolněnost a svoboda obou pánů. Hlavně v Davidově případě bylo očividné, jak si hraje s hlasem a je šťastný. Bezesporu to bylo pro nás jeho nejlepší vystoupení. Jeho pohoda se odrazila na jeho výkonech a hlavně na obecenstvu.

Zábavné byli části, kdy si oba pánové vysloveně „hráli“ a žertovali spolu. Nicméně to nijak nesnížilo výkon. Multifunkčnost pana Škorpíka byla vidět i z toho, kolik nástrojů použil. Krom úst,hrudi, hlasu a kláves přidal flétnu a ukulele. O jeho skladatelském umění a úžasných aranžích netřeba se zmiňovat – jsou už mnoho let jasně patrné z aranží a vystoupení skupiny 4TET. Tento doposud nedoceněný talent, zcela jistě jednou dojde uznání. Vždy nás zlobí, když talent a um zastíní popularita, která mnohdy s kvalitou nesouvisí. Ale u pana Škorpíka nepochybujeme, že v podvědomí veřejnosti jen dřímá a mnoho lidí zná jeho práci a oceňuje jí, jen neznají jeho jméno, nebo si ho nespojí s konkrétním dílem. Pamětníci si mohou vzpomenout třeba na dirigentské umění, se kterým jsme se mohli setkávat v muzikálu Karla Svobody – Drakula a Monte Christo.

U Davida Uličníka je to trochu něco jiného. Stál na začátku české éry muzikálů a jeho jméno s muzikálem bylo spojeno - ať to byly Vlasy, Drákula, Galileo, Kleopatra, Miss Saigon, West side Story … a samozřejmě nezapomenutelná role Jeana Valjeana v Le Misérabels, kterou si příští rok zopakuje a za kterou byl nominován na cenu Thálie. Postupně muzikálovou scénu opustil, aby si odskočil do opery kde ztvárnil hlavní roli v Bernsteinově Candidovi, či roli v Mozartově Kouzelné flétně. Pod vedením paní profesorky Boháčové pracuje stále na svém hlasu a jak nám paní profesorka prozradila, nemá jen talent a disciplínu, ale opravdu je velmi pilným a nadaným žákem s obrovským potenciálem a budoucností. I my bychom mu jí ze srdce přáli.

Samotný koncert za doprovodu violoncellisty Ivana Vokáče, Pavla Plánky jako perkusionisty a Josefa Štěpánka hrajícího na kytaru a ukulele byl zážitkem a pastvou pro ucho i oko. Vše samozřejmě v aranžmá Jiřího Škorpíka. Píseň Leoše Janáčka „Ej lásko“ zazněla „pouze“ dvojhlasně (bez Dušana Kollára a Jiřího Korna), ale dokázala, že i dva hlasy, pokud jsou tak kvalitní jako těchto dvou pánů naprosto stačí k nadšení obecenstva a okouzlení dam.

Ukázka hlasu ve skladbě Maurice Ravela a jeho „Bolera“ dokázala jak důležitý je Davidův tenor. Premiéru měla píseň „Caruso“. Excelentní výkon v italském jazyce opět jen potvrdil Davidovu kvalitu. A to nejen tím, jak se vypořádal s jazykovou náročností písně. Nechyběla ani vítězná písně ze San Rema z roku 1958 „Volare!“ a skladba Luigiho Denzi z roku 1880 Funiculi Funicula – píseň o lanovce na Vesuv. A k překvapení přidal David ještě písně českého pěveckého barda – Karla Gotta. Zazněli písně: Stokrát chválím čas,Kam se schoulíš a Když milenky pláčou,kde Jiří Škorpík zaskočil Davida i nás,když se rozhodl střihnout si část písně sám. Poté však přenechal zpěv opět na Davidovi.

Sám ale pozadu nezůstal. Na třech skladbách nám předvedl svůj krásný hlas. Přednesl vlastní písně: Posel dobrých zpráv, Ty to neslyšíš a píseň z muzikálu Kudy kam – Havrani. U poslední jmenované se ujal David doprovodu na vlastní prsty. Ačkoli mu Jiří nabízel aby zasedl i za klávesy, nesetkal se s nadšením z Davidovi strany.

Dlouhý aplaus si vynutil přídavek, kterým nebylo nic jiného než modlitba Jeana Valjeana „Otče náš“. Připomněla nám, že se blíží návrat úžasného a jedinečného muzikálu Bídníci na Pražské výstaviště. Nicméně ani tento přídavek neutišil touhu obecenstva po pokračování. Všichni účinkující se tedy vrátili na pódium s hitem Johna Hollidaye „Znamení“, které otextoval Patrik Fridrichovský a aranžmá nedělal nikdo jiný, než Jiří Škorpík. Ovace nebraly konce, ale k dalšímu přídavku už umělce nedonutily. Až musel nakonec pan Škorpík slíbit, že bude pokračování co nejdříve. Už teď se těšíme na únor, kdy bude předpokládané pokračování.

JOSE CURA V KRUMLOVĚ

Cesta do Českého Krumlova byla v počasí jaké nám letos léto připravilo úmorná. Cestou jsem vzdávala díky vynálezci klimatizace - do automobilů zvlášť. Utrpením byla cesta ve večerních šatech, které jsem pro tuto příležitost zvolila. A jakou příležitost? Zahajovací koncert mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově. A nezahajoval ho nikdo neznámý. 19 ročník zahájil argentinský tenorista José Cura – nekonvenční umělec mnoha tváří a výjimečného charisma. Po návštěvě koncertu musím s touto definicí tohoto úžasného a jedinečného talentu jednadvacátého století souhlasit.

Po té co se do posledního místečka vyprodaná sedadla zaplnila, zaujal místo Symfonický orchestr Českého rozhlasu s hostujícím dirigentem Argentinského původu panem Mario de Rose. Po úvodním slovu prezidenta festivalu pana Jaromíra Boháče, který přednesl zdravici hostům - panu prezidentovi Václavu Klausovi a jeho manželce, minulé i budoucí vládě, pánům poslancům i zdravici excelencím z několika konzulátů.

Pak se již rozezněly první tóny Ruggiero Leoncavallo z opery Pagliacci (Komedianti) a s árií Cania z prvního dějství téže opery vstoupil (nikoliv na podium, ale mezi diváky) mistr José Cura. Od prvních tónů tohoto fenomenálního pěvce jsem jeho kouzlu propadla. Není to jen umem, který je opravdu neoddiskutovatelný. Ale fluidum, které z pana Cury vyzařovalo, nadšení, hravost a vřelost, stejně jako prožitek celého koncertu do poslední kapičky jeho potu mě naprosto očarovalo. Publikum si získal český pozdrav "dobrý den" pronesený zvučným tenorem mistra. Orchestr si naklonil svým lidským přístupem, když požádal pana prezidenta Klause, zda by mu nevadilo, že se orchestr svlékne ze sak a zůstane jen v košilích. Vzhledem k tropickému počasí samozřejmě hlava státu souhlasila. Dalším problémem bylo množství mušek a komárů, které pan Cura komentoval tím, že je to nepříjemné, když zpívá a že by spolknutím drobného živočicha pokryl denní dávku proteinu. Vedro trápilo i druhého hosta koncertu sopranistku In-Hye Kim z Jižní Koreje. Nicméně ani jí počasí a hmyz nezabránilo v úžasném výkonu.

José Cura se po několika písních chopil i dirigentské taktovky. A vystřídal tak pana Roseho u pultíku. Opravdovou lahůdkou byla bezesporu árie Othella ze stejnojmenné opery. Popravdě - sedět v prvních řadách opery s panem Curou, asi bych se bála :-) Opravdovost jeho interpretace Othella budí repsekt.

Standing ovation na závěr koncertu vypovídal o rozpoložení publika. Nadšení neznalo mezí. Konečný přídavek v podobě Nessun Dorma byl opravdovou třešínkou na pomyslném dortu tohoto koncertu. Ovace by nebraly jistě konce kdyby poslední tóny nepřehlušil ohňostroj. A tak se mohl José Cura -ač za ovací diváků - tak říkajíc vytratit.

Co říci na závěr....asi to byl ten nejsilnější zážitek za poslední roky. Kéž by si umělci v Česku vzali příklad z této světové jedničky. A nemyslím tím jen zpěv jako takový, prožitek, emoce - všechno to co dělá opravdového umělce mistrem. Myslím tím i přístup k publiku, ke kolegům, zkrátka to co dělá člověka člověkem a velkého člověka velikánem a tím bezesporu pan José Cura je.

José Cura se narodil v Rosariu (Santa Fé, Argentina) v roce 1962. Ve dvanácti letech začal hrát na kytaru a zpívat ve sboru. Poté následovala studia kompozice a dirigování. Sólovému zpěvu se José Cura začal soustavně věnovat, až když ve svých 29 letech přesídlil do Evropy. V roce 1992 debutoval ve Veroně a brzy následovaly úspěchy v Turíně, Londýně a Paříži, které Curovi otevřely cestu i do zámořských operních domů. Jako pěvec proslul po celém světě svými emocionálně vypjatými a originálními interpretacemi hrdinů italských a francouzských oper stejně tak, jako nekonvenčními a inovativními koncertními představeními, a to díky svému bohatému, sametovému hlasu i fascinujícímu jevištnímu projevu. Jeho inteligentní, hluboko se nořící, místy až kontroverzní, avšak vždy intenzívní a nezapomenutelné výkony z něj učinily stálici předních operních domů nevyjímaje Metropolitní operu v New Yorku, Královskou operu v Londýně, Vídeňskou státní operu, Velké divadlo v Liceu, Curyšskou operu či La Scalu. José Cura je výjimečný i schopností kombinovat zpěv s dirigováním a současně i svým působením v rolích operního režiséra, designéra a fotografa, kterým si získal rovněž významný mediální ohlas.

http://www.ct24.cz/kultura/95700-jose-cura-prvni-barovy-pianista-byl-mozart/

Chtěla jsem zde vyzvědět i něco o Korejské sopranistce In-Hye Kim a dirigentu Mario de Rosem, ale žel jsem nic nenašla, což mě mrzí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< březen / 2024 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 102495
Měsíc: 4110
Den: 59